Klávesové zkratky na tomto webu - rozšíření přejít na menu na úvodní stranu

Ukázky z knih

Boletus arcanus

Ze stromů kapala voda, v nasáklé půdě jsem našlapoval zcela tiše. Potkal jsem několik houbařů, pospíšili si, odbyli si to ráno a před víkendem. Ve tvářích měli špatně skrývanou radost a v košících samé hřiby, edulis, pulverulentus, reticulatus a samozřejmě badius, hnědý plevel, který po vydatných deštích roste snad všude mimo městská centra. detail ukázky knihy Boletus arcanus


Hastrman

Jakub, Slunečko, Hoffman starší a Hoffman mladší, bratři Johan a Šimon, Liška, Václav, Pešek, Ehrenberger — jména, jež jsem si následujícího slunného jitra pozpátku četl v mizejícím, rychle se rozpouštějícím ledě. Měl příchuť lesů severní Evropy; voda si vždy pamatuje, odkud přišla naposledy. detail ukázky knihy Hastrman


Michaela

Za kalného rána ležel svázaný na poklopu studny. Ženy si ho teď nevšímaly, měly plné ruce s jednou svou sestrou. Cecílie mlčky, se svěšenou hlavou klečela u něho, za ruce přivázaná k pumpě. Tentokrát byla oblečená. Nepokryté vlasy jí čechral vítr vanoucí proti horám. Na víku studny seděla ještě kočka. Zaujatě olizovala S.ovy boty, když se díval, co sestry provádějí s Bonifácií. detail ukázky knihy Michaela


Mrtvý holky

Smrtečka

Byla to kamarádka, proto jí to navrhl. A zase s nikým nechodil, to byl druhý důvod. Znali se od střední školy, vídali se tak jednou do roka a vždycky se spolu opili. Kdysi se mu líbila, a přestože v posledních letech začala kynout, pořád se na ni rád kouknul, když se její modré oči nedívaly. I teď v obchoďáku. Smála se, protože do sebe vrazili ve stejném patře jako před třemi lety, taky uprostřed léta. Tehdy ho napadlo, že spolu oslaví narozeniny, ale vymluvila se. Tentokrát návrh zopakoval a ihned přikývla. Za týden mu bude třiatřicet, stejně jako jí. Dohodli se na oslavě v přírodě. detail ukázky knihy Mrtvý holky


Pole a palisáda

Bokas ji nesl dál podél řeky, kudy šel kdysi Devus. Skály se konečně začaly nížit, klekaly před nimi do rovné země, nořily se do lučin podél vody a skrývaly se do země před černým lesem, rozpínajícím se co oko dohlédlo a nedovolujícím uhnout z poříční stezky. A co by třikrát oštěpem dohodil, cválali za Bokasem svěží koně knížecích stráží.
Navečer se jim na obzoru zjevila Posvátná hora, byli na soutoku pod hradištěm zvaným Mělník. Silná Vltava vlevo, stříbrně tekoucí z jižních vršin, a Labe vpravo, o odstín tmavší a dobrých deset sáhů užší, plynoucí z černých severních hor. Ve špici mezi dvěma vodami se černal houštinou zarostlý mokřad, a když sem zavedla Bokase, aniž by ho musela nutit víc, než za co by stálo plesknutí po boku, řekla si, jak se zdejší lidé pletou: vždyť Vltava přijímá Labe, nikoli naopak. Bere do sebe cizí řeku přitékající ze severních hor, tak proč se tak pokorně vzdává svého jména? Jako by tady končila. Jako by dál bylo jen Labe... detail ukázky knihy Pole a palisáda


Santiniho jazyk

Zatímco jsem bloumal u kazatelny, skupina se přesunula ke dvěma kropenkám, stojícím u uzavřeného západního vchodu. Obě mají tvar sférického trojúhelníku, a podle toho se soudí, že je navrhl Santini. Při pohledu od západních dveří se v jejich hladině odráží celý strop kostela i hlavní oltář. detail ukázky knihy Santiniho jazyk


Sedmikostelí

I

Bylo překrásné jitro na začátku listopadu. Protáhlé babí léto zdržovalo po celý říjen příchod podzimu, až přikvapil první štiplavý mráz, šlehnutí proutku, po němž město ustrnulo úlekem. Není to ani půlrok, co se naposled psaly moderní časy; metropole se ještě dovedla vyrovnat s nadcházející zimou. Světla rychle ubývalo a za nehty zalézal mráz, ale komíny fabrik horce dýchaly a okna domů se rosila bílým světlem. Byly to výpary rozkladu, byl to pot smrtelný. Mejkap nových fasád ani šperky rychlých vozů nezastřely pravdu holou jako stromy na Karlově náměstí: rok starý, století staré, milénium přestárlé. Každý to měl na očích, mnohý se staženým hrdlem odvracel zrak a poddal se zubům posledního podzimu; trojhlavý pes vtrhl do Prahy a nevybočil z přímé trasy, tři hladové tlamy se vrhaly po všem, co se v pozdní hodině lidstva troufalo pohnout. Rdousily nelítostně.
To bylo loni, pak se vše změnilo. Nadešla doba slitování. detail ukázky knihy Sedmikostelí


Miloš Urban

Miloš Urban

Miloš Urban se narodil r. 1967 v Sokolově. Část dětství prožil na československé ambasádě v Londýně. V letech 1982-86 studoval na gymnáziu v Karlových Varech. Poté vystudoval moderní filologii (zaměření na literaturu) na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986-92) a rok pobyl na stáži na Oxfordské univerzitě. Od r. 1992 do r. 2000 pracoval jako redaktor v nakl. Mladá fronta. Od r. 2001 vykonává podobnou práci v Argu. V současnosti žije v Praze.