Klávesové zkratky na tomto webu - rozšíření přejít na menu na úvodní stranu

Hastrman

Jakub, Slunečko, Hoffman starší a Hoffman mladší, bratři Johan a Šimon, Liška, Václav, Pešek, Ehrenberger — jména, jež jsem si následujícího slunného jitra pozpátku četl v mizejícím, rychle se rozpouštějícím ledě. Měl příchuť lesů severní Evropy; voda si vždy pamatuje, odkud přišla naposledy.

V noci jsem nemohl spát. Vyšel jsem do lesa a ještě před kuropěním vklouzl pod hladinu Koňského rybníka, ulehl na dohled skály zvané Smrtka, nevysokého kamenného klínu vraženého do vody, s vypouklým převisem připomínajícím lebku skloněnou v zamyšlení. Tahle voda byla pod ledem hustá jako kaše. Rybník nebyl hluboký, vodu navíc zahušťovaly trsy loňského orobince a všudypřítomné ostrůvky plovoucí rašeliny; později na jaře ještě přibudou lekníny a nové rákosí. Rozvířil jsem kal na dně, počkal si, až se usadí, a natáhl se do bílého písku. Usnul jsem za zpěvu ptáků, který ke mně tlumeně pronikal pod hladinu, a procitl, když se poprvé toho dne unavili, mohlo být k deváté ranní. Led nade mnou už úplně roztál, poslední zbytky zůstaly ve stínu pod skálou, budou se tam držet do příštího novoluní.
Hleděl jsem do azuru protkaného stužkami vysokých oblak, viděl jsem modrý oceán omývající břehy bílých pevnin, byla to stará mapa, nepřesná a nestálá, a co chvíli lákala k novým objevům. To já byl v tu chvíli nahoře a shlížel jsem na svět dole, byla to hra objevená v dětství. Jednou mi ji vezmou lidé, kteří si ji promění v skutečnost.
Zaslechl jsem dívčí zpěv a zvedl hlavu. Z lesa přicházel průvod mladých lidí. Dívky šly spolu a držely se za ruce či kolem pasu, zatímco mládenci se předbíhali a závodili, kdo bude první na skále. Šplhali na Smrtku obratně, z druhé strany není příkrá, i pro nešiky přístupná po stupíncích vysekaných do pískovce. Děvčata se nechala od chasníků vytáhnout za ruce. Zpěv se změnil v litanii, ale slova vždy odfoukl vítr, než ke mně doletěla. Udělal jsem pár temp a schoval se za nejbližšími stvoly loňského rákosí.
Brzy byla skála jako obsypaná, mezi mladými vesničany jsem poznal některé ze svých, ale podle počtu jich spousta přišlo i z Kozlů, Holan a možná i Stvolínek, neboť právě z toho směru se za průvodem trousili opozdilci, někteří spárovaní, jiní ukusující z krajíce chleba od snídaně. Náhle se u zakrslé borovice, sklánějící se z okraje skály, zvedl podivný stožár, došek uvázaný na dlouhé tyči a opatřený slaměnou hlavou s temnými otvory pro oči a nos a trnovou větví místo huby. Panák byl navlečený do rubáše, blátem pomazané košile s velkou ošklivou záplatou ve tvaru šikmého kříže. Smrt, o Smrtné neděli, na skále Smrtka. Konečně mi to došlo, už jsem věděl, jaké divadlo bude následovat. A netušil jsem nic o své úloze v něm.

Smrt neseme ze vsi,
nové léto do vsi!
Vítáme tě, drahé léto,
obilíčko zelené!

Už jsem rozuměl. Slaměnou smrt držel mladík, narostlý jak z vody prut, se silnými kostmi a černými vlasy. Byl obutý v nablýskaných holínkách a oděný jen ve světlých vlněných nohavicích a prosté bílé košili bez límce — povážlivě nalehko v porovnání s těmi z jeho družiny, kteří ještě vzali za vděk krátkými kožíšky.
Kde nebyl stín a lezavá zima, tam slunce příjemně hřálo a nutilo odkládat nejteplejší části oděvu. Muž se smrtí jeho paprsky nepotřeboval, jeho síla ke mně sálala přes zátoku jako výzva. Jakub, syn ponocného. Nebylo pochyb, že je to on.

Neseme smrt stařenu,
utopme ji, Mařenu!

Vzadu pod stromy se objevila mladá žena, dlouhými kroky přeběhla temeno skály a stanula po Jakubově boku nad srázem, dokonce se mu opřela o rameno a něco mu řekla. Nato se zasmál a napůl otočen dozadu na někoho něco křikl a vzápětí se ozval mnohahlasý smích. Smrt se mu klátila v rukou jako třtina, proti tomuhle nebojsovi bezmocná. Potom hluk ustal, jako když utne, smrt byla vyzdvižena vysoko nad borovici, znehybnělá jako v předtuše neodvratného osudu. Strnul i celý průvod. Všechny oči se stočily k příšerné slaměné hlavě, až na jeden zastřený pohled, který se přes zátoku upřel přímo na mě. Nemohl mě v rákosí zahlédnout, ale já viděl dobře. V těch podivných očích, kulatých a ostrých jako dva srpy, číhala smrt. A tahle byla opravdová, žádná slaměná náhražka.
Oči byly divné, ale krása oválné tváře brala za srdce. Na tu vzdálenost jsem nedokázal určit, čím mě pohled tak znepokojil, vnímal jsem v něm hlavně temnotu, jež byla v rozporu s jeho přímočarostí. Světlé vlasy měla dívka utažené a spletené do copu, který si přehodila přes rameno, takže jí spadal na prsa a zdobil bílou spodničku růžovou pentlí, zatímco lajblík byl černý, přehozený modrým plédem. Sukně byly bílé a nohy holé, botky se houpaly na šňůrkách pověšených přes rameno. Oděv byl čistý a sváteční, ale na silném mladém těle jako by ho nebylo dost. Muži se smrtkou se dívka výškou téměř vyrovnala, její paže a nohy si v pružnosti nezadaly s jeho. Bylo nabíledni, že je to rychtářova dcera.
„Teď!“ vykřikl Jakub a vyhodil mátohu do vzduchu. Opsala klenutý oblouk, dech davu ji provázel, když se nadvakrát obrátila jak v mlýnském kole, košile zaplála proti skále a vyplašila kulíka hnízdícího pod převisem. Jen taktak unikl jejímu střemhlavému pádu a jako střela vletěl do rákosí, přesně tam, kde jsem seděl v mělké vodě. Jeho křídlo mě švihlo po krku a srdcem mi zaškubal jeho šílený tep. Dav zařičel:

Líto, líto, líto — kdes tak dlouho bylo?

Smrtka se položila na vodu a pomalu opisovala hodiny, zvolna se poddávajíc proudu, jenž nevedl středem rybníka, ale v křivém běhu obtékal skálu a stáčel se k jihozápadnímu cípu, odkud vedl potok do sousedící tůně. Nahoře na skále se začalo tancovat, hudbu ti lidé nepotřebovali a divočili zcela podle libosti. Jakub a Kateřina se točili v kole, jako by chtěli smrti dole předvést, kdo to umí líp. Ostatní je napodobili, rej kabátů a halen se roztančil po lese a po vodě se rozletěl jeho halas, takže ptáci, kteří ráno s takovou samozřejmostí ozvučovali bor, teď úplně zmlkli. A z břehů se zvedl nový halas a bylo v něm zvonění cínu a třaskání kameniny, jak tanečníci vytahovali z mošen holby a džbány a připíjeli na nové léto, na pokoření zimy a smrti, na vítězství člověka nad přírodou. Pár, který před chvílí mrštil smrtkou do vody, se zastavil nad propastí a pak, zapřený nohama o kámen, si vyměnil rychlý polibek — jako by se ty dvě tváře navzájem udeřily ústy.

Smrt jsme ze vsi vynesli,
nový život přinesli!

Nikdo si už nevšímal smrtky, jež pomalu plula k rákosí, ale cestou se zachytila o ostrůvek rašeliny a zůstala ležet na hladině. Stébla vlasů se oddělovala jedno po druhém a pokračovala v cestě o samotě, košili bělilo slunce a čistila voda, tvář se nafukovala jako obličej utopence. Doplula ke mně, měl jsem ji na dosah, byl jsem s ní sám. Stala se rukavicí, kterou mi ti nahoře vmetli do tváře, a já si to v tu chvíli nemínil nechat líbit.
Jarní vynášení smrti je záležitostí mládeže, mezi kterou se nehodím; ale každé pozvání se dá odmítnout jen tehdy, pokud přijde. A taky jsem měl pořád před očima ten polibek. Tak jsem tu rukavici zvedl a dovolil smrti obživnout. Vztyčila se nad hladinou a upřela prázdné zraky na rozdováděné venkovany. Bude si vybírat?
Ti, co ji uviděli, se na několik okamžiků zapomněli nadechnout. Poprask ustával, někde ještě zněl, jinde se rozezvučel nanovo. Už v něm nebyla radost, byl v něm děs. Strašpytlové se rozprchli po lese, hříšníci padli na kolena, jedna z dívek, bílá jak křída, ztratila náhle vědomí a v poslední chvíli před pádem ji zachytil Jakub. Položil ji do stínu a Kateřina jí povolila šněrování, děvče prokazatelně žilo, ale nad rybníkem už zněl křik, že Morana se vrátila s pomstou v srdci. Jako dvojčata s jedinou vůlí pak Jakub s Kateřinou zvedli ruce a pohrozili jí, aby zůstala, kde je.
Kolem dvojice se shlukla skupinka nejodvážnějších mládenců. Viděl jsem, jak se i tihle klepou strachem a rozčilením, ale na útěk nikdo z nich nepomyslel. Horečnatě o něčem rokovali a co chvíli vysílali zmatené, rozhořčené pohledy k doškové smrti, kterou jsem zapíchl do měkkého dna a co chvíli pootočil tyčí, aby jim zprostředka Koňského rybníka zamávala. Jakub něco řekl, zvedly se ruce, aby ho zadržely, ale setřásl je. Seskočil na druhé straně ze skály a už se hnal lesem k vykácenému místu u mírného břehu, kde se v létě plavili koně. Byly tu uvázány dvě loďky, zelená a bílá. Ani jedna Jakubovi nepatřila a zaváhal před nimi. „Vyber si zelenou,“ řekl jsem tiše a poslal mu slova po hladině, ale on už stál v bílé a přesekával nožem provaz. Potom se opřel do vesel a namířil si to rovnou do náruče smrti.
Jakub dovesloval až k ní, najel přídí loďky rovnou na ni a přerazil jí hřbet. Rozpadla se na dva kusy: bidlo dál čouhalo z vody, zatímco stejné paže co prve na skále zvedly tělo do výšky a ještě jednou, teď jistě nadobro, je odhodily co nejdál. Tělo dopadlo vedle mě do rákosí, ulétla z něho hlava a dopadla mi do klína. Z lesa se zvedl vítězný ryk. I zbabělci se vrátili a oslavovali hrdinství vůdce smečky, který stál rozkročený na vratké loďce a řval jako medvěd. Pak si stáhl kalhoty a vystrčil na smrt zadek. Nadšení na březích nebralo konce.
Nespěchal jsem. Doplaval jsem pod vodou pro trup smrti a hlavu na něj narazil. Pak jsem panákovi napíchal do hlavy několik stvolů orobince, zářila nyní jako malé zubaté slunce. S touto fakulí na přeražené tyči jsem naposled vyrazil do boje.
Z břehů to viděli jako pimprlové divadlo: junák si jako řecký atlétos vychutnává vítězství, vesluje pomalu, krouží po rybníce, opájí se potleskem. Neslyší, že jejich křik nabral varovný tón, nevidí, jak se z vody nanovo zvedá smrt a vykračuje si po hladině, jak se k němu zezadu sklání, jak se napřimuje, mává zděšenému publiku a celou vahou dřevěného kůlu obaleného slámou padá na mladíkovu šíji.
Loďka se převrátí a zmizí pod hladinou, ze dna se vyvalí bubliny, které chvíli pukají na vodě, jako by se vařila. Jakub zmizel. Zafouká vítr, voda se zklidní, poprask na březích se mění v pláč. Půldruhého lokte pod hladinou pohřbívám pod potopenou loďkou smrt. Mrtvého políbím na rozloučenou a vyzvednu na hladinu, nemá v plicích vodu, a tak se drží na vodě a pomalu je unášen ke skále, jeho líce ještě nestačily ztratit barvu. Pohlédnu na Kateřinu a musím se podivit, jak je klidná, dokonce smířená, jako by tragédii čekala. Klečí na skále a drží v prstech růžovou pentli, kterou si odvázala z vlasů. Bere ji od ní vítr. Odnáší ji do močálů za rybník.


Miloš Urban

Miloš Urban

Miloš Urban se narodil r. 1967 v Sokolově. Část dětství prožil na československé ambasádě v Londýně. V letech 1982-86 studoval na gymnáziu v Karlových Varech. Poté vystudoval moderní filologii (zaměření na literaturu) na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986-92) a rok pobyl na stáži na Oxfordské univerzitě. Od r. 1992 do r. 2000 pracoval jako redaktor v nakl. Mladá fronta. Od r. 2001 vykonává podobnou práci v Argu. V současnosti žije v Praze.