Klávesové zkratky na tomto webu - rozšíření přejít na menu na úvodní stranu

Michaela

Za kalného rána ležel svázaný na poklopu studny. Ženy si ho teď nevšímaly, měly plné ruce s jednou svou sestrou. Cecílie mlčky, se svěšenou hlavou klečela u něho, za ruce přivázaná k pumpě. Tentokrát byla oblečená. Nepokryté vlasy jí čechral vítr vanoucí proti horám. Na víku studny seděla ještě kočka. Zaujatě olizovala S.ovy boty, když se díval, co sestry provádějí s Bonifácií.

Provazy byly dva. Svazovaly Bonifácii kotníky. Od levého vedlo lano k Marcianě, od pravého k Hippolitě. Katyně měly svá stanoviště u komínů, každá dřepěla za jedním a jistila se širokou smyčkou kolem pasu. Větrem ošlehané sopouchy neměly ostré hrany, seděly na střeše domu jako rohy na ďáblí hlavě.
Nebránila se. Opily ji vínem do němoty. Jen když ji Šebestiána zvedla ze země a hlavou dolů poslala na lanech vzhůru, krátce zasténala. Hábit se jí svezl na hruď; břicho a nohy byly nahé. V půli cesty začala naříkat, až se podivil, že bolest se do napínaných třísel nezahryzla dřív. Její tělo vytvářelo na pozadí stěny domu podivný stoupající prapor: doširoka rozštěpené, bledé ypsilon. Byl to člověk vytahovaný vzhůru ke smrti, bylo to podivné písmeno s rohy.
Když byla Bonifácie u horních oken, vběhla Šebestiána do domu. Hippolita s Marcianou pak sestru po střeše vyvlekly až k vikýři a odpočaly si.
Až tady se Bonifácie vzchopila k odporu. Nečekaně svižně se zvedla na všechny čtyři, přelezla k okraji střechy a vrhla se do prostoru. Jenomže sestrám stačilo zatáhnout, a zůstala viset jako lapená moucha. V tu chvíli se z vikýře na střechu vyhoupla Šebestiána, počkala si, až Bonifácii opět vytáhnou, vzala ji za lem roucha a dotáhla ji po šikmém krovu až k hromosvodu.
Zbytek se udál tak rychle, že si až posléze uvědomil, co to má všechno znamenat.
Šebestiána obkročmo nasedla na hřeben, sklonila se k vlečenému tělu, uchopila ho za nohy a za šíji, posadila ho a jako pytel mouky si ho položila na ramena. Pak se s ním na střeše vztyčila a k hrůze toho, kdo tomu ze dvora přihlížel, je posadila na špičaté železo. V tu chvíli sestry zatáhly za provazy, dívce se rozletěly nohy jako loutce a Šebestiána se jí pověsila na bedra.
Ozval se zvuk, jako když se něco páře, a hned nato zvířecí zavytí. Slepice na dvoře se rozprchly, kočka utekla do stodoly a z ovocnice se zvedlo hejno vran.
Železo proniklo rozkrokem, břichem, hrudí a hrdlem, a vyšlo z těla ústy. Bublající krev odtud vystříkla jako voda z tlamy kamenného chrliče. Bonifácie uchopila hrot a zatáhla za něj, v nesmyslné snaze ho ze sebe vyrvat. V tom okamžiku z ní vyprchal život. Sestry shlédly dolů na S., svázaného na víku studny. Začal jim spílat, ale proud jeho nadávek přerušil jejich smích.
Po dubových šindelích stékala v potůčcích krev a přepadala přes okraj střechy, aby v černorudém vodopádu skropila stěny a klášterní dvůr.
Krvepád brzy ustal. Sestry zmizely ve vikýři a Bonifácie zůstala na střeše velké budovy sama.
Díval se na ni. Líbila se mu. Už nevypadala jako obludný chrlič. V té patetické póze připomínala spíše anděla, tiše plujícího nad Betlémem.

Ve třech ho zvedly docela snadno. Šebestiána mu sevřela kotníky, Marciana s Hippolitou ho uchopily v podpaží. Ale od studny se s ním nevydaly k velkému domu, jak očekával, nýbrž k nízkému stavení refektáře. V jídelně ho položily na dlouhý stůl. Marciana přeřezala provaz, který ho poutal. Všechny tři si pak stouply ke dveřím, Šebestiána s lukem, do něhož zasadila šíp. Hippolita ukázala na dveře do kuchyně. „Michaela tě očekává.“ Protáhl si údy, odplivl si a v duchu zvažoval, jestli má Bonifácii pomstít hned, nebo až potom. Ale zvědavost na šestou sestru zvítězila nad zuřivostí.
Vstoupil do kuchyně a rozhlédl se. Zprvu neviděl nic zvláštního. Dlaní přejel po vycíděné plotně kamen, nakoukl do vyhaslé pece. Pak si všiml regálu, který byl prázdný. Všechny mísy a síta odtud někdo vyndal na odkládací stůl. Proč? S. přistoupil blíž a spatřil to. Ve stínu za regálem se černala nízká dvířka, podobná několika dalším, jež vedly do komor a spíží. Byla maličko pootevřená.
Opřel se do regálu a odtlačil ho. Vrátil se k dvířkům, ale ta se už začala otvírat. Rozvírala se pomalu směrem do kuchyně. Bylo za nimi šero. Když zela dokořán, někdo se za nimi sklonil, aby přicházejícímu pohlédl do očí.
Byly to tytéž oči, které hned první večer uviděl ve špehýrce hlavních dveří. Šedé a jasné, vydávající zvláštní, sivé světlo. A zcela prosté úzkosti a strachu. A neuvěřitelně podobné jeho očím. Jestli nebyly úplně stejné. Zbytek tváře byl schovaný pod neprůhlednou rouškou, připomínající závoj orientálních princezen.
Usmál se na ni. Pokynula mu, aby šel dál. Ve dveřích sklonil hlavu.
Očekával komoru, a našel budoár: byly tu měkké divany a čalouněná křesla s tureckými polštáři, ve zdech žádná okna, ale damaškové závěsy, tkané gobelíny a perské koberce. Za vyřezávanými stolky a čalouněnými taburety stály obrovské čínské a japonské vázy s motivy ryb a ptáků, ze stojanů v rozích místnosti mu žehnaly gotické madony, napůl utopené ve tmě.
Mezi nesčetnými tvary a barvami ji nebylo možné přehlédnout. Vysoká a hubená, mírně se k němu skláněla před imitací tapisérie z Bayeux. Z ramen jí splývalo tmavé řádové roucho, ale kříž na hrudi chyběl, stejně jako růženec přivázaný k pásu.
Pohlédli si do očí jako do zrcadla. Vyvedlo ho to z míry. Usmála se očima, tak mile a bez postranních úmyslů, jako to on uměl naposled v dětství. A jeho dětství minulo před celými věky.
Zeptal se, jestli je Michaela, ta, kterou sestry chovají v úctě. Nepatrně přikývla. „Pak se tě nemusím bát,“ dodal a přistoupil k ní.
Vytáhl se na špičky a políbil roušku, která jí zakrývala ústa. A vysoká dívka se jako zázrakem svezla na divan, na anatolské polštářky a smaragdový sametový přehoz. Uložila se odhodlaně a opatrně, jako by na zádech pod rouchem schraňovala křehkou cennost. Věděl, že je to divadlo, že je tu na něj všechno uchystáno předem. Ale bylo mu to lhostejné. Jestliže jeho týdenní pobyt v klášteře má nějaký smysl, musí ho osvětlit právě teď. A byla tu taky jeho zvědavost. Právě ta mu zapovídala přestat.


Miloš Urban

Miloš Urban

Miloš Urban se narodil r. 1967 v Sokolově. Část dětství prožil na československé ambasádě v Londýně. V letech 1982-86 studoval na gymnáziu v Karlových Varech. Poté vystudoval moderní filologii (zaměření na literaturu) na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986-92) a rok pobyl na stáži na Oxfordské univerzitě. Od r. 1992 do r. 2000 pracoval jako redaktor v nakl. Mladá fronta. Od r. 2001 vykonává podobnou práci v Argu. V současnosti žije v Praze.