Klávesové zkratky na tomto webu - rozšíření přejít na menu na úvodní stranu

Mrtvý holky

Smrtečka

Byla to kamarádka, proto jí to navrhl. A zase s nikým nechodil, to byl druhý důvod. Znali se od střední školy, vídali se tak jednou do roka a vždycky se spolu opili. Kdysi se mu líbila, a přestože v posledních letech začala kynout, pořád se na ni rád kouknul, když se její modré oči nedívaly. I teď v obchoďáku. Smála se, protože do sebe vrazili ve stejném patře jako před třemi lety, taky uprostřed léta. Tehdy ho napadlo, že spolu oslaví narozeniny, ale vymluvila se. Tentokrát návrh zopakoval a ihned přikývla. Za týden mu bude třiatřicet, stejně jako jí. Dohodli se na oslavě v přírodě.

Neušlo mu, že se jí maličko třesou ruce. Když pili druhé preso, spolkla červenou pilulku, prý na uklidnění srdce, a objednala dvakrát martini. Zeptal se, jestli by výlet neměli odložit. Odpověděla, že se nemůže dočkat; od jara nevypadla z města a v plicích má černou asfaltku. Schovala cigarety do kapsy. Vytáhla z pouzdra bílou pilulku a nabídla i jemu. Zavrtěl hlavou. Usmála se, přimhouřila oči – je to jen mentolka.
Způsob, jakým mu pár minut nato svěřila, že nikdy neměla orgasmus, mu bůhvíčím připomněl manýry angorské kočky.

Sešli se na refýži brzo ráno. On nesl batoh, ona jen láhev minerálky – dárek k narozeninám. Ve vlaku si vykládali o práci, popíjeli kafe z termosky. Za tři hodiny vystoupili v hloučku lidí, kteří nesli proutěné košíky. Po červené zamířili k lesu.
Pěšina se točila pod smrky a jedlemi, blíž k řece se ukázaly jívy. Mluvili o těch, s nimiž se rozešli. Bodavé vzpomínky měnili v banalitu. Jeden druhému se posmíval, jeden druhého trumfoval zkušeností. Ujistili se, že přesto přese všechno jsou pořád naivní.
Bylo k polednímu, v lese se chvělo vedro, za vzdálenějšími kmeny se třpytila voda. Vzal ji kolem ramen, ona mu přejela pusou po zápěstí a po prstech. Zasmál se. Objali se bez trémy, jakoby smířeni s jedinou rozumnou věcí, která je dva mohla potkat. Zajel jí prsty do vlasů, políbil na rty. Zasmála se. Ta pusa chutnala jako od sourozence. Stiskl ji v bocích, stiskl jí zadek. Dýchli si z úst do úst. Aniž by odtrhla rty, vyplázla na něj jazyk. Zjistil, že mu na patro přilípla ocucanou mentolku.
Odpočítali sto kroků od značené stezky a svlékali se cestou. V chůzi jí rozepnul rifle, ale přes zadnici si je musela stáhnout sama. Posledních pár metrů šla v kalhotkách, on chvátal za ní a cpal odhozené svršky do batohu. Vybrali si vyšší podrost a svalili se na měkkou zem. Přísahal, že nemá kondom ani AIDS. Pochlubila se očkováním proti klíšťatům. Vylovil z ruksaku pláštěnku a prostřel ji pod ni. Zvedla nohy a zkřížila kotníky. Vsunul jí prsty pod kalhotky v rozkroku a zatáhl za bílou látku.
Šlo to rychle. Vzalo to pomalý konec. Seděla na něm, houpala se, dlaněmi mu svírala ramena. Náhle se narovnala v zádech a strnula, stáhla koutky úst, ruce jí vystřelily k prsům, otevřela překvapené oči. Třásla se jako osikový list. Potom ho chytila za zápěstí a sevřela je, až to zabolelo.
Poznal, že to na něj nehraje. Že je to doopravdy. A že to bylo snadné jako… snadné jako vražda, napadlo ho. Ušklíbl se tomu, plácl ji po zadku.
Přestala se třást. Civěla na kořeny smrku, o něž se opíral hlavou a plecemi. Viděla jen ten strom. Milenec pro ni přestal existovat.
Zakomíhal dlaní před jejím obličejem, dokonce zaluskal prsty. Uchopil ji za lokty a jemně ji od sebe strkal. Nešlo to. Zasmál se. Malá smrt, řekl nahlas. Petite mort. Teď je ti smutno a návrat tě může zklamat, dodal tišeji. Smrtečka malá jak moucha, která za chvilku odletí. No tak, hejbni se už. Ale třiatřicetiletá žena na něm nadále seděla jako noční můra oslněná poledním sluncem. Na kůži se jí tetelily stíny. Oči se nepohnuly. Na oblém rameni přistál ovád a přelezl k podpažní jamce.
Zkusil z ní vyklouznout, ale nevyklouzl. Sevření jejích útrob už nebylo příjemné. Bylo bolestivé. Tleskl jí těsně u ucha. Ovád odletěl, ale ona se nepohnula. Štípl ji do zadku. Nejdříve slabě, pak surověji. Nezabralo ani to. Vězel v ní jako ve svěráku. Svěrák se pozvolna utahoval.
Zmáčkl jí dlaněmi obě půlky. Oběma prostředníky natrefil kruhový sval uprostřed a stiskl ho. A jako by v ní něco ruplo, páteř jí povolila, záda se nahrbila, z tváře zmizelo napětí. Ulehčeně se usmál a vysoukal se z ní. Pak stačil jen vzhlédnout a uhnout stranou, aby ho nezavalila hora bílého masa. Hlava udeřila o kořen. Oči zůstaly široce rozevřené, modré duhovky oblepilo jehličí.
Stál nad ní, chvatně se oblékal. Připadal si zranitelný jako srnec. Sklonil se k přítelkyni, poslouchal její dech a zdálo se mu, že opravdu něco slyší. Zašátral po tepu, foukl jí do plic pár litrů vzduchu, zacvičil s ní obligátní prostná a s vypětím všech sil ji posadil. Ale zhroutila se jako loutka. Kůži na zádech měla otlačenou, paže a nohy prokvetlé modrofialovými žilkami. Sinavá kůže se rosila potem. Pro zděšené oko znamení smrti.
Vojenskou lopatkou, kterou neměl, by to trvalo deset minut. Víčko od termosky si vyžádalo dvojnásobek. Pomátl se. Zešílel, posedlý jistotou, že si to soud vysvětlí jako vraždu. Pod půlmetrem měkké půdy narazilo víčko na skálu.
V jehličí se kupila podlouhlá mohyla. Obával se, že tělo je pod příkrovem patrné. V některých místech se hlína propadala, jinde se dělaly boule. Zrovna přinesl náruč klestí na jemný kosmetický finiš, když zaslechl za zády zapraskat větvičku. Přiskočil ke stromu a opatrně vyhlédl směrem k cestě. Nemýlil se. Blížil se houbař.
Lehl si pod kapradí a sledoval, jak chlap v zelené hučce šátrá před sebou sukovicí, natrefí na tři bílé houbičky mezi kořeny stromu, skloní se k nim, zkoumá, jestli to nejsou lišky anebo tučnější kuřátka, dokonce do nich šťouchne holí, a pak se odvrátí, aby šel dál. Tři sinavé prsty mu z jehličí přejí šťastnou pouť lesem a dobrý úlovek.
Ještě byl v dohledu, když se víčko od termosky zakouslo do hlíny a začalo ji odhazovat jako pes, který se vrátil pro ukrytou kost.

Kalhotky jí navlékl snadno. Nohavice riflí natáhl kousek nad kolena, dál je maso nepustilo. Nabyl podezření, že stehna při pobytu pod zemí snad ještě ztloustla, a žasl nad tím, že ještě přede dvěma hodinami je obepínaly džíny o několik čísel menší. Když jí navlékal tričko, nestrefil správný otvor a vecpal hlavu do krátkého rukávu. Dostat ji ven bylo peklo, nakonec tričko rozřezal švýcarským nožíkem. Rozhodl se, že ji nechá tak, jak je, pouze v kalhotkách. Zvedl ji do sedu, opřel o strom, dřepl si k ní, levačkou sevřel obě zápěstí, pravačku podsunul pod zadnici a ramenem ji nabral pod břichem. Převážil tělo na sebe. Udělal šest baletních úkroků, jeho labuť doumírala a teď byla velice těžká. Pak nalezl rovnováhu a v předklonu, s břemenem na bedrech doklopýtal k řece. Břeh tu vystupoval půl druhého metru nad hladinu. Zaklekl na něj jako mohamedán. Žena se mu převalila přes hlavu a svezla se po svahu do vody.
Přikradl se na místo činu. Kalhoty a triko zmuchlal do kuličky a strčil je na dno batohu. Rukama zahrabal chvilkový hrob. S uspokojením si prohlédl kamufláž. Potom ho napadlo, že by měl zamaskovat i břeh, kde se zbavil těla.
Vrátil se k řece. Spatřil ji uprostřed proudu, zaklíněnou mezi dva bílé balvany. S rozhozenýma rukama a zakloněnou hlavou vypadala, že se opaluje nahoře bez.
Svlékl se, vběhl do vody a plaval k ní. Řeka byla tady na horním toku studená. Zkusil nohama hloubku. Vody bylo místy po kolena, jinde po pás a v některých proláklinách až k ramenům. Vylovil ze dna kámen o něco větší než pštrosí vejce, na jedné straně plochý. To by mělo stačit. Vyvlékl ji z pasti na hladině, prsty na nohou nahmatal ve dnu mezi balvany dolík, přitáhl si ji po vodě a položil kámen na její břicho. Sledoval, jak se potápí. Měla otevřené oči, všechno jehličí z nich vymyla voda. Modrý pohled ho provázel ještě z metrové hloubky, říkal mu sbohem spolu s bublinami, které jí stoupaly od úst jako výčitky. Jakmile dosáhly hladiny, přestaly existovat.
Vynořila se o pět metrů dál, zploštělé pštrosí vejce zůstalo na dně. Odplouvala, unášena bystrým proudem. Podivil se, že se odmítá potopit. Ale pro mrtvoly přece platí jiná pravidla, nebo ne? Sám si ve vodě připadal jako betonová tvárnice. Vydal se za ní malátným kraulem a pomalu ji doháněl. Když se dostal do hlubší vody, kde už nestačil, zmocnil se ho vratný proud a dorejdoval s ním stranou, do tiché zátoky pod korunami javorů a vrb.
Vytáhl se na nízkou větev, jako provazochodec doťapal na tenký konec a šipkou se vrhl za odplouvajícím masem. Ale mělo před ním velký náskok a plavat ve vrtkavém proudu nebylo pro živého bezpečné. Taky se rozpomněl, že na břehu nechal své šaty a tlumok plný usvědčujících důkazů. Takže zase zpátky.
Uháněl podle vody s batohem na zádech, uskakoval před pařezy, klestil si cestu houštinami. Konečně ji předhonil. V tomhle úseku byla řeka mělká, tělo se v ní otáčelo jako střelka zmatené buzoly a pořád nechtělo dolů. Házel po něm kamení, ale nestrefil se. Putovalo od balvanu k balvanu, ale žádný je nedokázal nadlouho zadržet.
Běžec na břehu se zaradoval, když kousek před sebou spatřil louku. Přeskočil padlý kmen, vyhnul se mýtince s maliním a vsupěl do borového háje, za nímž už louka začínala. A zde zůstal stát, jako by do něho uhodilo. Za sosnami už nerostly stromy, jenom ostřice, a když přes ni přehlédl k říční zátočině, nad níž se opět ježil les, uviděl tři rybáře. Dřepěli na skládacích stoličkách a pozorovali splávky.
Na dlouhé rozhodování nebylo kdy. Znova se dal do běhu. Mířil přímo k nim. Když byl v půli cesty, nejbližší rybář ho spatřil a vstal. Po něm i kumpáni. Dívali se, jak se k nim žene desperát s ruksakem a mává pažemi jako lopatkami mlýnského kola. V pravačce třímal termosku, v levačce klacek.
Odhadl, že všechny tři neobere, ale dva mu bohatě postačí. Vylekal je. Když se po nich rozehnal klackem, ustoupili a začali na něj řvát. Mrštil po nich termoskou, rychle se sehnul, vytrhl první prut z vidlice, totéž udělal s druhým a dal se na úprk. Nikoli podle vody, nýbrž pryč od ní. Oba okradení popadli své vlasce, ale proklouzly jim mezi prsty, a tak je pustili, než se jim do dlaní zabodnou háčky. Vyrazili za šílencem. Jen oni dva. Ten, co měl štěstí, se za nimi sotva podíval a začal navíjet. Pak složil prut, posbíral nádobíčko a odchvátal k okrové škodovce, zaparkované na cestě. Bílého těla, jež tváří k nebi proplulo kolem, si nevšiml.
Za loukou se háčky zasekly do první borovice a oba vlasce praskly. Zloděj odhodil pruty do mlází, přesvědčil se, že rybáři si pro ně jdou a on už je nezajímá, a širokým obloukem ve směru proudu se vrátil k řece.
Našel ji až před městečkem. Seděla uprostřed jezu, a přestože si jí všímali lidé přecházející po lávce poblíž, nikdo se nad ní nepohoršil. Jak se řece podařilo vysadit ji tam, to mu do smrti bude vrtat hlavou. Zdálo se, že boubelatá Viktorka opalující se jen v bílých kalhotkách si ze zvědavých pohledů nic nedělá. Hřadovala tam jako opilá rusalka, světlovlasá hlava jí padala na prsa a páteř se bortila na všechny strany, proud tělo tlačil dopředu, ale břevno pod zadnicí je drželo na místě, nohy se komíhaly ve vodopádu, ach jak rafinovaná je hra vody s člověkem. Najednou nemohl uvěřit, že jeho dlouholetá známá a chvilkové vzplanutí není v deliriu, ale po smrti. Jak tam tak bezmocně seděla, znova na ni dostal chuť.
Voda ho čapla za kotníky, když se krok sun krok vydal po břevně za svou láskou. Vpravo měl vodu rovnou a hlubokou, vlevo svislou a padající. Nevěděl, která je horší. Došátral se k plavkyni, obkročil ji a popadl v podpaží. Provlékl jí ruce pod prsy, zaklínil prsty do sebe a z posledních sil to bezvládné ženské tělo zdvihl. A už je nestihl pustit.
Svezli se spolu po klouzačce z vody a na dně je otloukl kamenný vlnolam. Ztratila se mu. Semlel ho spodní proud a málem ho utopil. Vysál z něj všechen vzduch a napumpoval ho řekou. Potom ho vyplivl na písčitý břeh.
Vyzvracel kávu a vychrlil vodu. Otevřel oči. O kousek dál stál zrušený mlýn, z něhož udělali restauraci. Z terasy na něj shlížela skupina vyjevených turistů. Ona ležela hned vedle něho, oči obrácené v sloup, vlasy pokryté pěnou. Od mlýna přiběhla velká světlesrstá kočka, očichala jí hlavu a začala pěnu olizovat.
Mrtvá se probrala, lekla se kočky, ohnala se po ní, spatřila svého vraha a v domnění, že je to zachránce, mu padla kolem krku. Řekla: Tohle se mi v životě nestalo. A taky řekla: Miluju tě.
Co jiného mohla říct?

Jak už to někdy bývá, podivné přátelství nahradila podivná láska. On k ní teď cítil mírnou nechuť, ona ho zbožňovala. Udělal ji přece, objevil, nalezl její smyslnost. Kdo jiný je víc než on?
Když mu zavolala podeváté, tentokrát uprostřed noci, řekl jí: Jestli toho nenecháš, zabiju tě snad doopravdy.


Miloš Urban

Miloš Urban

Miloš Urban se narodil r. 1967 v Sokolově. Část dětství prožil na československé ambasádě v Londýně. V letech 1982-86 studoval na gymnáziu v Karlových Varech. Poté vystudoval moderní filologii (zaměření na literaturu) na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986-92) a rok pobyl na stáži na Oxfordské univerzitě. Od r. 1992 do r. 2000 pracoval jako redaktor v nakl. Mladá fronta. Od r. 2001 vykonává podobnou práci v Argu. V současnosti žije v Praze.