Klávesové zkratky na tomto webu - rozšíření přejít na menu na úvodní stranu

Pole a palisáda

Bokas ji nesl dál podél řeky, kudy šel kdysi Devus. Skály se konečně začaly nížit, klekaly před nimi do rovné země, nořily se do lučin podél vody a skrývaly se do země před černým lesem, rozpínajícím se co oko dohlédlo a nedovolujícím uhnout z poříční stezky. A co by třikrát oštěpem dohodil, cválali za Bokasem svěží koně knížecích stráží.
Navečer se jim na obzoru zjevila Posvátná hora, byli na soutoku pod hradištěm zvaným Mělník. Silná Vltava vlevo, stříbrně tekoucí z jižních vršin, a Labe vpravo, o odstín tmavší a dobrých deset sáhů užší, plynoucí z černých severních hor. Ve špici mezi dvěma vodami se černal houštinou zarostlý mokřad, a když sem zavedla Bokase, aniž by ho musela nutit víc, než za co by stálo plesknutí po boku, řekla si, jak se zdejší lidé pletou: vždyť Vltava přijímá Labe, nikoli naopak. Bere do sebe cizí řeku přitékající ze severních hor, tak proč se tak pokorně vzdává svého jména? Jako by tady končila. Jako by dál bylo jen Labe...

Padal soumrak a jeho příkaz byl i v nastalé temnotě jasný Poslechla. A její muži chtě nechtě poslechli s ní, přestože zoufale volali oba. Pak za ní vjeli do vln. Shodili železné hrudní pláty, utopili své rohaté přilby a zdobené štíty, aby jejich koně nenesli zbytečnou váhu. Plavat a nést – úkol pro nejlepší poddané. Bokas se dral přímo doprostřed vod, jako by čekal, na kterou stranu ho strhnou bogové proudu, a ti si ho naložili na ramena a donesli k pravému břehu, dívka se jejich vůli nebránila. Strážní skončili u břehu levého. Na obě strany se bělala stužka poříční cesty.
Nové volání, nové výhrůžky a prosby. Dívka neměla kam jít – až k břehu se přikrádal hvozd a stezka se jím vinula prudce vzhůru. Zvedl hlavu a v té chvíli se nahoře rozezněly trouby. Na temeni kopce s rozlehlými vinohrady na stráních se černala palisáda, něco se tam zalesklo, snad kopí vojáka na ochozu. Mohla by požádat o nocleh. Bude to bezpečnější. Knížecí prsten a kamenné slunce jí otevřou každou bránu... Tedy snad. Ale ráno by ji mohli vézt na Levý Hradec v pohodlně vystlaném, ale zamřížovaném žebřiňáku. Odměna by je neminula.
Naposledy se ohlédla po strážcích, byli tak malincí, tak daleko. Vplout znovu do proudu už se neodvážili. Narychlo si zapletla cop, aby se vlasů nechytaly větvičky ani chtivé prsty lesních Alků, jemně pobídla koně a vedla ho mezi vysoké olše. Snášelo se na ni první listí. Jeden list zachytila a podala Bokasovi, kůň zafrkal a loupl po ní okem, jako by ji káral, ani ho nenapadlo ochutnat. Šel zdráhavě, ale poslušně, ptáci v podrostu se ukládali ke spánku a včely sbíraly podzimní med. Kůň poslouchal jejich zpěv.

Jasnou cestu pozdním lesem dopřály hvězdy a polovina měsíce, nebe k ní bylo té noci štědré. Poříční prales nahradily přehledné dubiny s vysokou schnoucí travou. Bokas byl nesvůj, obezřetně stoupal do mírného svahu a na cestičkách jezevců, na stezkách lišek a srn obcházel kameny, které by jinde pohrdavě překročil. Stejně jako dívka větřil pach zvěře, tlející země, trouchnivých pařezů a barevných hub; stejně jako ona se lekal toho, co jemu do nozder, jí do nosu přinesl večerní vítr. Ucítili vlky, ale ti by si na takového obra netroufli a pach rychle vyvanul. Pak někde vpravo zapraskala větev a dívka vyjekla leknutím – z medvěda by tedy strach měla. Ale Bokas? Snadno by ji odnesl do bezpečí.
Věděla o bestii, jež by ho poslala na bezhlavý úprk, takže by se ďasa staral o svoji paní. Černý kňour s píkami namísto zubů.
Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Myslela na hradiště, na červené světlo uhlíků v žářištích, na teplé beraní houně, na zlacené rohy až po okraj plněné medovinou. Nechtěla vnímat bodavé mouchy, které ji sužovaly jen o něco méně než jejího koně.
Přesto na Bokasovi usnula. Když procitla, přišlo jí divné, že se kůň třese, a přitom ho očividně nic neruší. Mouchy byly pryč. Tak co mu vadí? Potom se zastyděla. Nesmírně dlouhá cesta, temná nebezpečí řeky. Bokas by šel dál a dál, klesl by vyčerpáním a už by nevstal. Co když je příští krok poslední...
Probrala se z přemítání. Ocitli se v borovém háji, na půdě plné jehličí a mechu. Vznášel se tu lehký, sotva viditelný opar. A bylo tu podivně teplo, křoviska opodál byla hustá a zelená, jako by podzim sem nahoru ještě nedorazil. To bylo zvláštní – poškrábala se ve vlasech -- na horách přece bývá první.
Rozhlédla se. O kousek dál, vlevo směrem k západu, se mezi stromy třpytilo malé jezírko. Pouhá lesní tůň, kam snad chodí pít zvěř, ale zářivě projasňující tenhle kout lesa. Bylo naprosté ticho. Sesedla a zavedla koně k vodě. Sklonil se k hladině a spojil svou hlavu s obrazem. A hned ji zas vytrhl hlavu, zatřepal s ní, dívka ho konejšila. Na hladinu vystoupala bublina a praskla. Hvězdy se chvěly, měsíc se rozdvojil a zase spojil, jako by si s vodu v tůni pohrával samotný Chors.
Bokas stál nerozhodně, jako by váhal, může-li se vůbec napít. Podíval se na paní, ale ta nevěděla. Namočila si dlaň – voda byla opravdu teplá. Nabrala do hrsti o ochutnala. Jako by se napila tekutého železa. Ale dobrého. Kůň natáhl krk a pil pomalu, obezřetně.
Zakručelo jí v břiše, naposled snědla pár ostružin, to už je hodná chvíle. Potom si všimla žrece kouzelníka, náhradníka za živého. Stál na druhé straně jezírka a stříbrnýma očima bedlivě pozoroval ji i koně.
Přešla k modle a prohlédla si ji. Hůl podobná hadovi, zapíchnutá v měkké zemi u vody. Velká hlava, tekutým stříbrem malované oči a zlatý plíšek v tlamičce.
Co to znamená? Zastříbřené oči: lépe nevidět ty, co sem chodí? To by mohlo být. A zlato na ústech: co přece jen viděno, o tom nechť mlčeno? Takové oči mívá Triglav, což by bylo dobré znamení, ten by ji ochránil. Anebo Svantovít. Rozhodně jeden z těch dvou, Svantovít raději, protože má rád bílé koni a nenechal by Bokasovi ublížit.
Ale co když to není jeden ani druhý? Ještě aby to nakonec nebyl ďas. Ale je přece kněžna, nebude se bát strašidel.
Ta voda. Dá se vůbec pít? Nebo žrec říká, že ten, kdo se napije, uvidí věci? Rozhlédla se. Spatřila na kmenech borovic znaky, špičaté, ostré, ryté tenkým dlátem, patrně zanechané kočovnými Lučany, Egermany či Jizeřany, anebo jinou polodivokou, neposlušnou bandou, již by tu za nic na světě nechtěla potkat.
Porozumět těm podivným písmenům. neuměla. Ale mezi nimi se klikatily malinké obrázky, a ty mluvily jasnou řečí: křídla včel a křídla racků, hodovní rohy, sedla a radlice, dokonce jeden povedený, pečlivě vymalovaný bílý koník. „To všechno jsou odznaky Svantovítovy. Chvála bogu.“
Pohlédla na svého bělouše. Byl neklidný, mokrý potem se třásl zimou, přestože kolem jezírka bylo vlaho. Přišlo jí, že kůň usíná. „Bokásku,“ zašeptala. Stál na všech čtyřech a až na ten třas se nepohnul. Odstrojila ho. Sehnula se k vodě, spadl jí tam cop. Teď si ho rozpletla, omyla tvář a krk a znova se napila čiré, téměř horké vody. Nato se vrátila k Bokasovi, svlékla si šaty a třela ho jimi dosucha. Když se pak oblékala, roucho bylo zplihlé, vlhké a špinavé. Páchla v něm jako kůň. Ale ani v jezírku si prát netroufala, přestože bylo teplé. A spát v úplně mokrých šatech nechtěla.
I pouhá provlhlost stačila na to, aby jí bylo zima. Schovala prsty do rukávů, schoulila se v měkkém jehličí na břehu a sedlem si podložila hlavu. Lůžko ji hřálo odspoda, jako by samotná Živa chránila své dítě horkým dechem. Vzpomněla si, že když byla malá, spávala podobně, na teplé slámě v maštalích. Koní se nikdy nebála. Stáli ve svých kotcích a hleděli na ni černýma lesklýma očima.
Probudila se v temnotě, jež nebyla tak docela tmou. Bokas spal. Dotkla se jeho jizvy, srst byla teplá a suchá, a přece zvíře stálo napjatě, stříhalo ušima, sekalo ocasem a odfrkovalo. Přitom nikde nezabzučela jediná lesní moucha. Nebyly tu. Horká tůňka je odpuzovala.
Ležela s otevřenýma očima a dívala se přes jezírko. Byla ráda, že stromy se v kořenech nehnou, dokud se nestrhne zničující vichřice. A na takovou je tohoto roku ještě čas.
Potom se jeden strom pohnul. Anebo to, co se nízko při něm jen schovávalo. Stín přeběhl k jinému kmenu a zase s ním neslyšně splynul. Zamrkala a štípla se do tváře. Nespí. Upírá oči do světlé tmy a vidí jimi to, co vidět nechce: mezi borovicemi se cosi pohybuje a je to čím dál blíž.
Sledovala, jak se zvíře přibližuje, jak váhá za nejbližším stromem. Když konečně opustilo úkryt, zjistila, co je zač. Malé divoké prase, žádné kly nevidět, se jen přišlo napít. Oddychla si, a neslyšel to ani Bokas.
Černý divočák se bokem otřel o hadožrece, sdusal k jezírku a dychtivě se napil. Spokojeně pochrochtával, čeřil rypákem hladinu. Ušklíbla se svému strachu. V tu ránu zvedl hlavu a pohlédl přímo na ni. Jeho oči neviděla, jen štětinatou hlavu a v ní dva odlesky vody a nebe. A ty se teď ponořily, společně s celým zvířetem. Prostranství u tůně bylo prázdné a na hladině se šířily kruhy.
Než stačila zamžikat očima, hlava se opět vynořila, teď u jejího břehu, daleko ani pět kroků, jemně to zašplounalo. Hlava však byla jiná, cizí, kulatější, vlasatá, se zarostlým obličejem, nízkým čelem, úzkými lícemi a sukovitým nosem. Z vody se vynořil muž a ve tmě mu svítily zuby. Vystoupil na břeh, byl malý, šlachovitý, kosmatý a nahý, ze silných prstů a dlouhých nehtů mu kapala voda. Přistoupil k ní. Přestože se právě koupal, cítila ho až moc. Usmíval se. Vztáhl k ní ruku.
Hned byla na nohou, před sebou křehké slunce Čechů. „Jsi-li bog, nebo ďas?“ zeptala se muže a nastavila mu opukový kroužek jako zrcadlo. Pohlédli na sebe otvorem. „Vrať se tam, odkud jsi přišel,“ přikázala mu. „Běž.“
Strnul. Přestal se usmívat jako člověk, ale jeho prasečí hlavě jako by něco z rozpustilého úsměšku zůstalo. Klesl na všechny čtyři, otřel se jí štětinami o nohy, zachrochtal a zmizel v lese, zaslechla ještě dusot kopýtek a nastalo ticho.
Stála tam bez hnutí ještě pár chvil. Bokas spal, ale třásl se jako ona.
Jak to, že to nevěděla předem? Že to neviděla. Že ji les oslepil. Anebo to provedl ten stříbrooký had.
Napodruhé byla připravená, spánek už o ni nezavadil, odháněný drsnými bodci opukového kroužku v dlani.
Viděla, jak se přibližuje. Tentokrát bylo zvíře mnohem větší, ztěžka procházelo mezi stromy a ani se nesnažilo skrýt. Pod kopyty praskaly borové šišky a spadané větve.
Zůstal u tůně, natočil hlavu a kulatým tmavým okem pozoroval dívku. Pohled nic neprozrazoval, ale rohy na mohutné hlavě byly strašlivé. Býk se zvolna napil a podíval se přes vodu druhým okem, nozdry a tlama se leskly vlhkostí. Když uteču, řekla si a pevněji sevřela knížecí amulet, dostihne mě a přišpendlí k nejbližší borovici. Zůstala schoulená na zemi, zahalená propocenými šaty, a skoro se neodvážila dýchat. Kůň stál jak uřknutý a chvěl se po celém těle.
Stalo se, co očekávala. Černý býk minul hadí hůl a vstoupil do jezírka, celý se do něj potopil. Jen se nad ním zavřela voda a kruhy se dotkly břehů, zvedl se před ní vysoký chlap s úzkými boky a býčí šíjí. Měl ohyzdný obličej a v něm tupý úsměv. Naštěstí mírný. Klekl si u ní, očichal její roucho a dotkl se ho svou těžkou rukou.
A už hleděl do hrotitého kroužku a naslouchal krotce, co dívka říká: „Jsi-li bog, nebo ďas? Prokaž svou poslušnost a nech mě spát, protože já jsem tu paní. Teď se vrať tam, odkud jsi přišel. Běž.“
Úsměv mu pohasl na masité hubě, oči se zvětšily a zmalátněly. Před Libuší stál krotký černý býček. Zavětřil k Bokasovi, otočil se a odcházel jako by v zamyšlení nad jakýmsi dávným příkazem, který měl dobrou vůli splnit, jenom si vzpomenout, co to tak mohlo být.
Jenom byl z dohledu, přistoupila dívka ke koni a objala ho. „Musíme jet, slyšíš? Musíme odtud zmizet, “ šeptala k němu a hladila ho po lysině. Jenomže Bokas se neprobudil. Spal v jakémsi pevném odhodlání neprobudit se dřív, než se naplní čas.
Doufala, že teď už jí bogové dají pokoj. Copak ji chtějí zkoušet? Proč jí nedají spočinout? Omotala si kolem prstů svou Moranu z trávy a vykoupala ji v jezírku. Pak sešpulila pusu, ofoukala z ní kapičky vody a schovala si ji za pás. Jenom ať klidně spí. Hajej, holčičko, maminka tě nedá.
Sama nemám na spánek pomyšlení, posteskla si pro sebe, a v tu ránu spala jako zabitá. Zdálo se jí, že je doma v hradišti, uprostřed noci ve svém loži ustlaném kožešinou. Ozve se bouchání na dveře a do její komnaty vstoupí jeden z vladyků, jehož jméno ji vypadlo z paměti. Snaží si vzpomenout, aby ho mohla náležitě přivítat, ale hlavu má omámenou spánkem. Najednou zjistí, že v posteli sedí nahá, a strašně moc se před mužem stydí. Když na něj chce promluvit, začne nesrozumitelně koktat a je jí ještě hůř. Vladyka zvedá ruce, jako by ji chtěl uklidnit, ale ruce se mění v křídla a on celý v tmavého ptáka s velkou kulatou hlavou, sýčka nebo sovu. V panice přelétne místnost a usadí se na prádelní truhle. Jeho lidské oči na ni vrhají vyčítavý, zlý pohled. Ona ho chce vyhnat, ale ozve se zabušení na dveře a vstupuje jiný z nejvyšších mužů knížectví. I on má ztracené jméno, i jemu zkřídlatí ruce, když spatří svou kněžnu ostudně nahou. Poletuje komnatou jako sýs, bije ji křídly, ona se před ním schovává pod houní. Potom se ozve třetí zabušení...
Slyšela svůj výkřik, a když se probudila, slyšela se dál. Zavřela ústa a pohlédla na Bokase. Ten ale neprocitl. Potom se podívala přes jezírko. Čekala. Třeštila oči skrz prsty, jimiž si jako dítě zakrývala tvář. Snažila se prohlédnout stromoví prosvětlené hvězdami a půlkou měsíce. Věděla, že to přijde znova. Tamto. Tamten. Tamti.
Přišlo. Tak jako dvakrát předtím, i teď se z hloubi lesa ploužil nějaký tvor. Tenhle byl ale bílý, na čtyřech hubených nohách, cupital trhavým krokem a kýval rohatou hlavičkou. Neváhal ani chvilku. Poznala na dálku, že je to kozel, který se snad zaběhl od jedné z pastoušek za lesem. Zvíře ucítilo vodu a rozběhlo se, třepotalo se mezi stromy jako přízrak a Libuše nevěděla, má-li se bát, anebo obejít jezírko a pohladit si ho. Pak ji něco zarazilo. Kozel byl opásán, nesl si pouzdro a zbraň. V pochvě z hadí kůže měl zastrčen dlouhý tenký nůž na stahování zvěře.
Zaradovala se. Je to jenom zlý sen. Štípla se do líce a lác ji zabolela.
Tohle nebyl sen. Posadila se a jako náměsíčná přihlížela, jak kozel zrychluje, jak chýlí hlavu a vyhrbuje hřbet. Už už si myslela, že se odrazí a pokusí se tůňku přeskočit. Jenomže kozel měl v úmyslu něco jiného: vrazit hlavou do stříbrookého hada, trknout ho jako soka v říjivém souboji. To se mu podařilo, hůl, ač hluboko zabodnutá, vyletěla ze země a skutálela se k vodě; z tlamičky vypadl zlatý plíšek a potopil se. Kozel se na okamžik postavil na zadní, zahrabal předníma ve vzduchu a zasmál se vysokým hlasem, který patřil i nepatřil člověku. Dívka strnula strachy. Nikdy ji nic nevyděsilo víc než rozpustilý kousek toho podivného tvora.
A tvor se svými triky neskončil. Pohlédl na ni přes vodu, zvedl hlavu a poslouchal, zvedl čenich a větřil. Neodvažovala se ani dýchat. Kozel tiše zamečel a skokem se vrhl doprostřed tůně, až voda vysoko vystříkla a zlila Bokase i ji. Oba se nanovo roztřásli zimou, ale jen tomu spícímu bylo co závidět – ona se musela dívat.
Už když dva kozlí rohy otevřely hladinu a hlava se zvedla nad vodu, ta tvář se usmívala špičatým pyskem. Patřila muži – snad. Byl na pohled mladý, měl světlé vlasy i kozí bradku, zato oči byly velké a černé, v nich podivný, načervenalý lesk. Stoupl si před ní, mokrý a nahý, jako by předváděl svou krásu. Libuše nikdy neviděla zvláštnějšího tvora, a přece byli dva předchozí návštěvníci ve srovnání s ním oškliví. Měl úzkou příjemnou tvář a hubený hrudník. Jedna paže byla lidská, druhá zakončená kopýtkem; silné nohy prozrazovaly dobrého běžce. A mezi nimi visel dlouhý, chmýřím zarostlý mužský ohon; jak se houpal, padaly z něj kapky vody.
Držela slunce v obou rukou a zvedla je před obličej. „Bog, nebo ďas?“ zaskřehotala a potom jí selhal hlas úplně. Paže jí pokrývala husí kůže strachu.
„Přece to první,“ zahihňal se švihák, sekl kopytem a rozlomil opukové slunce, jako by to byla obilná placka.
Nemohla uvěřit, že prastaré znamení moci je vedví. Třásly se jí ruce, ale přece jen dala obě poloviny zas dohromady a pevně je k sobě stiskla. Otvorem pohlédla na cizince.
Neproměnil se v kozla, jak čekala, nepadl na všechny čtyři, neodloudal se tmou do svého chlívku. Mečivě se zasmál, vyrval jí jednu polovinu slunce z ruky a odhodil ji doprostřed tůně.
Vykřikla rozhořčením a seběhla k vodě, ale kámen už se potápěl. Zanaříkala nad tou ztrátou. „Řvi víc,“ řekl klidně rohatý a jeho milostný nástroj ho na půl paže předbíhal, jak se k ní blížil.
Couvala před ním. „Kdo tě zplodil?“ šeptala nevěřícně. „Svantovít ani Triglav, Svarog ani Perun, Chors ani Dejbog to nemohli být, jsou to dobří nápadníci. Tvého otce by Živa nepřijala.“
„Mou matkou je Mokosa,“ pokrčil rameny, „ta není tak vybíravá. Přesto si ji vzal s pomocí uspávadla – pro jistotu.“ Zazubil se a jednou dlaní, jedním kopytem se opřel dívce o prsa. Jeho dech jí ovanul tvář, ucítila šťovík a sporýš a rozmarýnu.
Ukázala mu knížecí prsten. „Odstup ode mě a táhni, odkud jsi přišel. Slyšíš? Přikazuji ti to. Já jsem tu paní...“
Zhoupl se v bocích a něco tvrdého ji rýplo do břicha, ani se neodvážila tam dolů shlédnout. Přes zavřené pysky se kuckal smíchem, ale v černi očí se zaleskla krutost. „Než se mnou ulehneš, zeptej se mě na jméno. Mám svoje zásady.“
„A mé jméno tě nezajímá?“
„Ani v nejmenším.“
Poslechla ho. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se a tak, aby to neviděl, vytáhla zpod pásu panenku z trávy.
„Přece Puruvít, mou starostí je dobrá soulož, tak si mě važ,“ smál se tvor pyšně, vytáhl z pochvy nůž, přiložil jí ho na ňadra a jedním tahem rozřízl šaty.
„Lžeš,“ řekla přesvědčeně a vycítila, že zaváhal. „Tvým otcem je dvouhlavý Simarg: Sim, když pláň světa ve dne bdí, a Arg, když zemská pláň v noci spí. T y jsi dítě noci, dítě Arga, protože Sim by Mokose něco takového neudělal. Jak vidíš, znám dobře svou bogouku, nejsem jen kněžna, ale i kněžka. A tvé jméno není Puruvít, ale jen Puri. A nejsi bog. Jsi sprostý ďas, i když téhož, o čem jsi mluvil. No a? Co já s tebou? Když vyjde slunce, skrýváš se v křoví svého srdce: slyším z něj třepotání nočních můr.“ Ukázala mu polovinu opukového slunce s nejdelším paprskem ovázaným stébly trávy. „Bělbog, černbog, smrt špatného -- sova při oblacích a holubice nad hodným!“
„Se mnou se poměješ,“ nevzdával se ďas a výhrůžně šermoval nožem. „Naučím tě, jak se máš milovat s mužem. Bude se ti to hodit.“
„Nejsem tu pro tebe na tomhle světě,“ odsekla a zatřepala mu amuletem před očima.
Puri se pobaveně usmál a ještě se nachýlil, aby líp viděl. Tráva byla zašmodrchaná do klubka, odkud na něj hleděly dva korálky. „Morana? Tou mě chceš strašit?“ Zaklonil se a chechtal se na celý les. „Panna se ohání panenkou, křičí, že panenství nedá, přitom můj nos cítil na dálku, že se dnes s měsícem běhá.“
Prudce zčervenala a vychrlila mezi zuby: „Brzo si pro tebe přijde.“ Pak nejdelším paprskem kamenného slunce bodla Puriho do slabin. Mekot se změnil v jekot, v řevu se mísila bolest a hněv. Ale kudla mu upadla a on už ji nestihl zvednout. Jeho nářek a láteření probudily Bokase, a než se Puri na troufalkyni vrhl podruhé, zastoupil mu cestu, otočil se k němu zadkem a vykopl nohama do výšky.
Vyrazil ďasovi dech. Zasažený se skutálel k tůni, plival nadávky a kletby a už se jen díval, jak kůň dostává sedlo a ohlávku a jak si dívka spíná rozčíslý šat jehlicí. Ale když zamířila k vyvalenému žreci a chtěla ho vrátit na jeho místo, Puri vyskočil, šlápl na stříbrookou hůl a ukázal doprostřed tůně: „Cos mi tu nechala, to nikdy nedostaneš zpět. Nejsem tak neskromný – namísto celého, alespoň půlka slunce... A svoje panenství si nech, ať v tobě ztvrdne na kámen a jako tento kámen se s tebou utopí, až se zas budeš máchat v řece.“
Nebe začalo blednout a Bokas neklidně ržál. Poslechla ho, chtěla se vyšvihnout do sedla, ale na hrušce sedla jí sklouzla ruka a ona málem upadla. Za zády se jí ozval smích. Pro samou únavu měla co dělat, aby se na koně vyškrábala. Nemusela ho pobízet, sám ji odnášel pryč z doslechu nadávek a posměšků odmítnutého ďasa těla.

Les končil tam, kde začínalo ráno. Bokas si hledal zvířecí stezky a dívka se rozhlížela krajem pod Posvátnou horou. Objeli močál a přecválali step, až dojeli k lesu, z něhož hora vyrůstala. Hodinu odpočívali u studánky ve stinném hájku. Vodu hlídala kamenná žába, dívka v ní poznala jednu z podob Abnoby, bogyně lesů a řek. Ráda by si tu vyprala šaty, ale netroufala si, nechtěla znesvětit pramen. Vykoupala se, to jí snad Abnoba promine, a pro jistou uvila žábě přesličkový náhrdelník a pochytala pár velkých much a dokonce jednoho hrobaříka.
Pak vedla koně vzhůru, na zarostlé temeno Posvátné hory. Nikde neviděla modly ani palisády, jen husté stromoví, borůvčí, lískové keře. Když byli na vrcholu, uvázala Bokase k borovici a vyšplhala na opukovou skalku, tak tak přečnívající koruny stromů. Odtamtud se rozhlédla po kraji a ihned pochopila, že je na místě.


Miloš Urban

Miloš Urban

Miloš Urban se narodil r. 1967 v Sokolově. Část dětství prožil na československé ambasádě v Londýně. V letech 1982-86 studoval na gymnáziu v Karlových Varech. Poté vystudoval moderní filologii (zaměření na literaturu) na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986-92) a rok pobyl na stáži na Oxfordské univerzitě. Od r. 1992 do r. 2000 pracoval jako redaktor v nakl. Mladá fronta. Od r. 2001 vykonává podobnou práci v Argu. V současnosti žije v Praze.