Klávesové zkratky na tomto webu - rozšíření přejít na menu na úvodní stranu

Santiniho jazyk

Zatímco jsem bloumal u kazatelny, skupina se přesunula ke dvěma kropenkám, stojícím u uzavřeného západního vchodu. Obě mají tvar sférického trojúhelníku, a podle toho se soudí, že je navrhl Santini. Při pohledu od západních dveří se v jejich hladině odráží celý strop kostela i hlavní oltář.

Průvodkyně řekla, že si na těch kropenkách každý z nás může vyzkoušet, jestli je dobrý, anebo špatný člověk. Čekal jsem, že něco takového přijde, a přestal jsem poslouchat. Všiml jsem si, že pod figurínou svatého Viktorína – ačkoli to mohl být i Aurelius – někdo sedí, otočen čelem ke kněžišti a zády k nám. Drobná žena ve světlém kabátě, s bílým šátkem na hlavě, a já si byl téměř jist, že ji poznávám. Udělal jsem pár kroků, že ji půjdu pozdravit a zeptat se, jak mohla vědět, že tu dnes budu, a taky co dopoledne dělala u té zídky před kostelem.
Ale ruch u kropenek mě obrátil čelem vzad. „Čistá duše“ – takhle průvodkyně označila toho, komu se nepotopí mince, kterou položí na hladinu. Zeptal jsem se, jestli to funguje i v případě, že voda není svěcená. Na to pokrčila rameny a vybídla kohokoli ve skupině, aby to vyzkoušel. Děti začaly žadonit o drobné, ale první byl u jedné nádoby Kňour a už tam roztřesenými prsty pouštěl padesátník. Potopil se mu. Dostrkal tam i Terezu, vnutil jí korunu, a ta klesla ke dnu. Tereza se zatvářila zklamaně, ale on měl z jejího ztroskotání radost. Pověst o čisté duši zrelativizovaly děti, které dopadly stejně, přestože jedna dívenka položila na hladinu starý desetník, zatím nejlehčí z položených mincí. Pak si Kňour přišel pro mě. Podal mi dvacetikorunu a řekl, že pokud mi zůstane plavat, nechá mi vyplatit čtvrtletní prémie. Skupina se smála a průvodkyně tvrdila, že jestli se mi to povede, pozve do Kladrub televizi. Bylo mi trapně. Vytrhl jsem těžkou minci Kňourovi z prstů a nedbale ji pohodil do nádoby. Pak se to stalo, a bylo to hned několik věcí najednou.
Do naprostého ticha, které se rozhostilo poté, co se dvacetikoruna položila na hladinu lehce jako březový list, někdo něco řekl. Bylo to proneseno zastřeným hlasem a skoro šeptem. Já jsem ho slyšel naprosto zřetelně, i když jsem ze všech přítomných byl nejspíš sám. Mince si lehla na vodu a ten neskutečný hlas vyřkl tuhle větu:
„Kdo je ta žena, co přichází z pouště? Ta žena je sluncem oděná, dvanáct hvězd nad hlavou a měsíc v srpu pod nohama,“ ozvalo se do ticha vteřinu před tím, než lidé okolo začali tleskat a provolávat slávu mé „čisté duši“. Dvě ženské stojící nejblíž, snad sestry, obě v pruhovaných tričkách, tu promluvu zachytily, podívaly se na sebe a začaly se otáčet, ale jejich děti projevovaly hlučné nadšení, a tak se je hleděly utišit, a průvodkyně vykřikovala, že se to nikomu přede mnou nepovedlo a že to zapíše do kroniky. Zavřel jsem oči, abych se mohl soustředit na ten cizí hlas, ale na chvíli se mi ztratil. Zase jsem oči otevřel. Kňour se tvářil pobaveně, ale Tereza vedle něj stála oněmělá, s rukou před ústy, a já nevěděl, jestli to je kvůli té dvacetikoruně, anebo taky zaslechla ty věty přicházející odnikud. Najednou někdo rozhrnul dav, přistoupil ke kropence a udeřil malou pěstičkou do vody. Voda vyšplíchla. Mince se potopila a jedna z pruhovaných matek si povzdechla, jaká je škoda takhle kazit zázrak.
U kropenky stála Viktorie Unterwasserová. Anebo člověk, kterého jsem za ni pokládal. Na očích měla ty své divné červené brejličky a tenké maličké rty byly bez úsměvu. Jako by byla z vosku. Vypadalo to ale, že chce něco říct. Že je strašně rozčilená. Ale jako kdyby jí došla slova. Jenom tam stála a otírala si mokrou ruku do světlého kabátku do deště. Pak se otočila k Tereze a ta před ní bezděčně ucouvla o krok. Člověk by řekl, že se té podivné malé dámičky v bílém šátku a červených brýlích bojí. Ale proč? Jaký by mohla mít důvod?
Pak se hlas ozval znova: „Kdo je ta žena, co přichází z pouště? Řekni…“ Tohle jsem znal a teď jsem to určitě neslyšel jenom já. Pár lidí se ve zmatku rozhlédlo, včetně Kňoura a Terezy a taky průvodkyně zbledla a zatvářila, jako by se jí každou chvíli měly zježit vlasy na hlavě. Podrbala se v nich, pak na rameni a na předloktí, zaražená a nervózní, a když chtěla promluvit k posluchačům, zajíkla se. Ale opět to promluvilo: „Bylo jí dáno, aby proti nim vedla válku a nad nimi zvítězila. Kdo zabíjí mečem, ten mečem zemře.“
Byl bych přísahal na to, že to promluvila Viktorie – pár lidí se k ní obrátilo a udiveně si ji prohlíželi. Jenomže hlas patřil muži a ona ani neotevřela pusu. Jenom se pod červenými skly brýlí lehoučce usmívala, ale rty měla pevně semknuté. Kdo ví, možná měla pod kabátem puštěný kazeťák? Někdo poznamenal, že v kostele straší, a děti se toho pochopitelně chytily a začaly vyvádět jako pominuté. Skupina se semkla kolem průvodkyně. Ale jich jsem si nevšímal. Viděl jsem se ve sklíčkách červených brýlí jako ve dvou titěrných televizních obrazovkách. A pak jsem tam uviděl Terezu. Přistoupila k té maličké jako zhypnotizovaná, sklonila se k ní a řekla: „Budou před ní klekat všichni, jejichž jména nejsou zapsána v knize života. V knize Beránka zabitého.“ Na ta slova sebou ta druhá trhla a o pár kroků couvla. A Tereza, s pohledem pořád upřeným na ni, jako by ji chtěla provokovat, provedla něco naprosto fantasmagorického: vzala mě za ruku, a než jsem stačil ucuknout, zvedla si tu ruku k ústům a dlouze ji políbila na zápěstí.
Na dívku to zapůsobilo asi jako rána elektrickým proudem. Zapotácela se a opřela se o nejbližší lavici. Hezká tvářička se jí zkřivila odporem a ze strany bylo vidět, jak za skly brýlí rozčileně mžiká očima. Pak si zvedla ruku k puse, jako by si ji sama chtěla políbit, a zahryzla se do ní.


Miloš Urban

Miloš Urban

Miloš Urban se narodil r. 1967 v Sokolově. Část dětství prožil na československé ambasádě v Londýně. V letech 1982-86 studoval na gymnáziu v Karlových Varech. Poté vystudoval moderní filologii (zaměření na literaturu) na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986-92) a rok pobyl na stáži na Oxfordské univerzitě. Od r. 1992 do r. 2000 pracoval jako redaktor v nakl. Mladá fronta. Od r. 2001 vykonává podobnou práci v Argu. V současnosti žije v Praze.